 |
 |
    |
||||||||||||||||
|
01.03.2005Will Europe sell its soul to Beijing?Jan Ruml, the Chairman, and Petr Kutilek, the Executive Secretary of Olympic Watch, have published an article in Hospodarske Noviny (most respected Czech daily) today, arguing for Europe to maintain its embargo on arms exports to the PRC. They claim that the ongoing human rights violations in China, the lack of change in Beijing’s dealing with the Tiananmen massacre, and the growing military threats towards the democracy in Taiwan require a continued principled position of the EU. The full text follows below, as it was provided to Hospodarske Noviny. Published version available here. Prodá Evropa Pekingu svou duši? Ministr průmyslu a obchodu Milan Urban se nedávno vyjádřil ve prospěch zrušení embarga na vývoz zbraní do komunistické Číny. Naše zahraniční politika se ale – snad stále ještě – tvoří na půdě Ministerstva zahraničí. Naštěstí. Česká republika totiž potřebuje ve vztahu k Pekingu dospělou, vyváženou politiku, která bude samozřejmě brát v úvahu obchodní zájmy, ale zároveň i vyjadřovat naši historickou zkušenost a péči o lidská práva a demokracii ve světě a také klást patřičný důraz na strategická hlediska. Málokdo by si dovolil kritizovat podporu exportu českého zboží a služeb jako jistě významnou dimenzi vládní politiky. Jakou roli v ní ovšem hraje bytí či nebytí evropského embarga? Pramalou. Kvalitní evropské či americké produkty přece Číňané rádi a vytrvale nakupují, bez ohledu na zbraňové embargo USA a EU. Jako na každém trhu tam rozhoduje především kvalita a cena, a dále v čínském prostředí velmi výrazně také osobní kontakty na místních či provinčních úrovních. Mezinárodní politika provinční aparátčíky příliš nezajímá, pokud se nabízí dobrý obchod. Pekingští samovládci ovšem kartu zbraňového embarga umně rozehrávají, takže mnozí evropští politici jim pomalu sedají na lep. Jako mantra z jejich úst zaznívá, že „embargo je přežitkem studené války“ a „Čína se mění“. Neexistuje na světě mnoho bezobsažnějších frází. Za prvé, přežitkem studené války není evropské embargo, ale samotný čínský režim. Zatímco v naší – šťastnější – části světa znamenal rok 1989 začátek cesty k demokracii, pekingští komunisté si udrželi svou moc za cenu života lidí, které postřílely a rozválcovaly tanky kolem náměstí Tchien-an-men. Evropské zbraňové embargo bylo uvaleno právě v reakci na tento nepředstavitelný masakr. Od toho okamžiku nyní uplynulo takřka šestnáct let, ale to neznamená, že je věcí minulosti. Pekingská vláda se k akci nadále v praxi hrdě hlásí – nikdy nedovolila otevřenou diskusi, natožpak přehodnocení „pekingského jara“, nadále vězní stovky lidí z tehdejšího reformního hnutí, nadále obtěžuje „Tchienanmenské matky“, tedy příbuzné obětí, kteří se jen pokojně dožadují informací o osudu svých nejbližších. Neplivejme těmto obyčejným Číňanům a Číňankám do tváře zrušením embarga. Za druhé, čínská ekonomika (rozuměj: východní přímořské provincie) roste dech vyrážejícím tempem a komunisté se v posledních letech úspěšně snaží do své státostrany inkorporovat nové zbohatlíky. Dokonce do ústavy přidali i nám povědomou formulku o tom, že „stát chrání lidská práva“. V praxi na tomto poli ale k žádným podstatným posunům nedochází. Pekingští komunisté nadále nepřipouštějí svobodu slova – jenom internet soustavně sleduje na 30.000 cenzorů. Nadále samozřejmě odmítají svobodnou soutěž stran. Nadále ročně popraví více lidí, než všechny ostatní státy světa dohromady. Nadále odmítají ratifikovat Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který naoko podepsali před sedmi lety. Výčet podstatných příkladů toho, v čem se Čína nemění, by mohl pokračovat na mnoho stran. Peking zároveň eskaluje svou nacionalistickou rétoriku (do značné míry důsledek ideologické prázdnoty dnešního režimu) a vyhrožuje útokem demokratickému Tchaj-wanu. Momentálně je projednáván „zákon proti separatismu“, který by armádě uložil Tchaj-wan rozdrtit, pokud by si dovolil oficiálně potvrdit svou nezávislost. Zde nutno připomenout, že Tchaj-wan fakticky nezávislý dávno je: od roku 1895 nepatřil reálně pod čínskou jurisdikci s výjimkou několika let v období 1945-1949. Součástí komunistické ČLR rozhodně nebyl ani minutu. Česká republika, při svých zkušenostech z let 1938 a 1968, samozřejmě musí sympatizovat s malou demokratickou zemí, kterou ohrožuje totalitní impérium. Ostatně, pokud bychom nereformovaným čínským komunistům ustoupili, mohli bychom se jednoho dne divit. Z výroků prezidenta Chu Ťin-tchao o tom, že „demokracie je slepou uličkou“, mrazí v zádech. Militarizaci totalitního režimu, budoucí světové supervelmoci, s obavami sledují všechny pacifické demokracie – od Tchaj-wanu, přes Koreu a Japonsko, až po Spojené státy. Odměňování Pekingu za fiktivní reformy (rozuměj: oblouznění „velkým čínským trhem“) začalo přidělením olympijských her 2008 a teď má pokračovat zrušením embarga na vývoz zbraní. Evropa stojí před rozhodnutím, které je jednodušší, než se na první pohled zdá. Udržením embarga své legitimní ekonomické zájmy neohrozí. Pekingské vládě vyšle signál, že musí provést aspoň základní demokratické reformy, dodržovat své mezinárodní závazky a zacházet slušně s vlastními občany. A zároveň podpoří mír, stabilitu a bezpečnost ve východní Asii. Pokud by snad mělo embargo padnout, Evropa do Číny víc zboží stejně neprodá. Zato prodá svou duši. Jan Ruml, Petr Kutílek Autoři vedou organizaci OlympicWatch.org |
|||||||||||||||||
|
|
|||||||||||||||||
